Sorry, tohle bude asi dlouhý.
Moje máma byla cca 30 let v invalidním důchodu, teď už je ve starobním. S tátou se rozvedla ještě než jsem se narodila a od té doby žila doma u mých prarodičů. Má sice MUDr. z lékařský fakulty, ale nikdy nepracovala, po mém narození začala trpět poruchama spánku, depresema a různými psychickými problémy. Jenže jak celý život nechodila do práce a byla absolutně odtržená od jakéhokoli sociálního života (už si pak nikdy nenašla jinýho chlapa, ani nerandila, nemá žádné kamarádky, příbuzné, s kterými by se stýkala), tak mi přijde, že nikdy moc nedospěla a nenaučila se žít jako dospělej člověk, protože prarodiče jí neustále omlouvali, že je chudinka, která má tu psychickou nemoc a musí se s ní jednat v rukavičkách. Takže moje máma nikdy moc neuklízela, nemyla nádobí, nevařila, neudělala si řidičák, neřešila daně, prostě nic. Všechno dělali prarodiče. Jenže prarodiče zemřeli a mě teď zůstalo na krku tohle velký přerostlý dítě a já si s ní nevím rady. Po jejich smrti jsme prodali dům, ve kterém do té doby žila (byl na kraji města bez blízkosti obchodů a MHD a navíc to byl obrovský dvougenerační nezateplený dům potřebující rekonstrukci), takže jsme se shodli, že bude lepší, když si místo toho koupí byt v části města, kde má hned vedle obchod, knihovnu i MHD. Všechno jsem to zařizovala já, prodej, stěhování, vyklízení. Koupě toho bytu se opravdu povedla a máma je tam spokojená, ale přísliš se toho ohledně její samostatnosti nezměnilo. Sice si už alespoň dojde nakoupit (předtím sem jí musela jezdit), ale je na mě stále strašně fixovaná a spíš se to zhoršuje - volá mi několikrát denně, že si jí kolikrát musím zablokovat, ale ani to často nepomůže, protože pak obchází sousedy z paneláku a volá mi od nich. Většinou ani nic nechce, jen mi třeba říct, že byla v obchodě. Ona nemá absolutně nikoho jinýho ve svym životě, takže je to asi pochopitelný, ale je to na mě už příliš velkej tlak. Navíc k psychickým problémům na tom není ani nijak dobře se zdravím, jelikož celý dny posledních 30 let trávila sezením u TV a žraním český kuchyně, tak je tlustá a má problémy se zádama. Odmítá se hýbat, vymlouvá se, že jí bolí záda, což je pochopitelný, ale přitom když se nebude hýbat, tak se to ani zlepšit nemůže. Je to začarovanej kruh. Navíc neuklízí, v bytě má totální bordel, ze začátku jsem jí tam uklízela, měla vždycky hromadu keců, jak si to tam bude udržovat, ale za pár tejdnů je to zase v původním stavu. Ironie je, že má doktorát z hygieny. Na dotaz, proč neumeje alespoň hajzl, mi řekne, že přece tam nebude sahat rukou. Jídlo si nevaří, zajistila jsem jí rozvážky obědů. S pánem, co jí ty obědy vozí, občas prohodí pár slov, ale rozhodně žádní kamarádi nejsou. Přesto když jí o Vánoce došlo jídlo (věděla, že jsou obchody zavřený, ale i tak si to všechno sežrala), tak mi volala, jestli jí nějaký nepřivezu. Já jsem ale měla v tu dobu těžkej průběh chřipky, tak jsem jí řekla, že má smůlu a nebo ať si jde najít nějakou večerku. No a pak jsem se dozvěděla, že ona normálně volala tomuto pánovi, který jí vozí obědy, jestli by jí nejel nakoupit (ta firma, pro kterou rozváží, přitom o svátky jídlo nevozí, normálně ho vytáhla z jeho dovolený). Ona nemá absolutně žádný skrupule co se týče využívání lidí, celý život žije v tom, že ostatní jsou tu pro ní, ale ona sama nikdy nic neudělala pro jiný. Myslí, že lásku jí dlužím jen automaticky díky tomu, že je moje matka, ale přitom ona se nikdy jako matka moc nechovala, starali se o mě hlavně prarodiče, ona se nikdy nedokázala postarat ani o sebe, hlavně, že si vysoudila, že mě chce do péče. Celý život mě pak poštvávala proti otci, kterému se tím mstila, že mě chtěl do péče on, přitom rozešla se ale ona s ním. Takže můj táta sice je OK, ale nemáme spolu takový vztah, jaký bych chtěla, kvůli ní. A ona mi pak ještě vypisuje sms (který ji naučili psát sousedi, protože musí vždy otravovat všechny kolem sebe), jak mě proti ní určitě otec poštvává. Přitom táta o ní nic špatnýho neříká, ona jen nemá sebereflexi, aby pochopila, že to, jak se k ní chovají ostatní, je dáno tím, jak se chová ona.
Ještě jedna věc, která mi leží dodnes v hlavě, je, jak se chovala když jsem ještě chodila na střední i vysokou a ještě jsem bydlela doma a našla si partnera. Ona byla vždy posedlá myšlenkou, abych neotěhotněla a stihla dostudovat. Jelikož mám PCOS, tak jsem tehdy měla delší prodlevy mezi MS a ona si vždy vzala do hlavy, že jsem určitě těhotná (zjistila ty prodlevy tak, že mi samozřejmě prohrabývala koš a hledala tam hygienické pomůcky) a řvala na mě, ať jdu okamžitě na potrat, že mě tak vystresovala, že jsem sama začala věřit tomu, že jsem těhotná. Samozřejmě jsem nikdy nebyla.
Nejvíc ze všeho se ale obávám budoucnosti. Ona je vždy tak 1x ročně hospitalizovaná na pár týdnů v psychiatrický léčebně kvůli těm poruchán spánku, dostává tam elektroléčbu. Svého psychiatra má také, ale nechodí k němu, jen jí předepisuje léky, protože k němu by musela jet dvě zastávky autobusem a to je strašnej problém, bolej jí přece záda. Ale na fyzioterapii kvůli tomu nepůjde. Jenže tím, jak celý den jen sedí, nelze očekávat, že se v budoucnu cokoli zlepší. Děsím se toho, až ztratí schopnost hýbat se úplně, důchoďáky jsou plný a soukromý zařízení si nemůžeme dovolit. Navíc ani nevím, jestli jí s její diagnózou někam vezmou. Nejraději bych jí úplně vymazala ze života, ale to mi zase nedovolí svědomí. Vím, že kdybych se na ní vykašlala, tak skončí na ulici, protože by na ní jednou přišla exekuce, jelikož neplatí daň z nemovitosti, neřeší nic, co jí přijde do schránky, všechno za ní vyřizuju já. Ona ani netuší, že má nějaký daně nebo poplatky za odpad platit. Samozřejmě je ale obrovský odborník na politiku a pan Babiš dá naší zemi do pořádku. Díkybohu, že je líná chodit k volbám.
Nevím, co konkrétně tímto příspěvkem chci, jestli radu nebo se jen vypsat a možná slyšet něčí názor.
